znak Klášterec nad Orlicí
mapa Obec založena roku 1280

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Osobnosti naší obce

Osobnosti naší obce

V  každé obci či městě žili a žijí lidé, kteří svými činy, vědomostmi, uměním nebo prací, dovedou kraj proslavit a  pomáhají  utvářet jeho historii.  Mnohdy však příliš brzo na jejich zásluhy zapomínáme. Snad proto, že jsme je osobně neznali, o jejich činech jsme se ani nedověděli, nebo byli některým režimem zavrženi a nebylo žádoucí o nich hovořit .

Naše obec Klášterec nad Orlicí není v tomto směru výjimkou. Zaplnil bych několik stránek almanachu, kdybych psal o všech, kteří se na této činnosti  podíleli a  popisoval jejich zásluhy. V  krátké době bych stejně zjistil, že jsem na někoho zapomněl, nebo dobře nepopsal zásluhy těch, o kterých píši.  Všem se předem omlouvám a Vás, kteří tyto řádky budete číst a domníváte se o někom, kdo zde není vyjmenován a patří mezi významné osobnosti naší obce, připomeňte mi jeho dílo, vše se dá příště napravit.

Mezi ty, kteří svojí prací, či svými skutky naši obec uvedli do podvědomí  ostatních lidí, nebo jinak proslavili, jistě patří ten, který stále žije v mnoha pověstech, nedaleko Pašerácké lávky má ve skále své obydlí a jeho pravděpodobných potomků je v našem státě mnoho. Jistě Vás napadlo, že to je sám

Ledříček -  loupežník

Vlastním jménem Josef Léder, který žil v 17. století. Domek jeho rodičů stál ve Zbudově, když kolem roku 1963  vyhořel, byla na tom místě později postavena prodejna Konzumu. Jak uvádí kronikář, Josef Léder byl ducha chabého a vzrůstu nevelkého, proto asi Ledříček. Práce mu asi moc nevoněla a s otcem si nerozuměl,  tak se odstěhoval  ke kmotře Mihulkové, která měla svojí chaloupku ve stráni, na začátku lesa, za dnešním dětským táborem v Horách. Sama na živobytí těžko sháněla a živit ještě svého synovce  bylo těžké. Poctivou práci asi nenašel - nebo nehledal, proto Josef začal  pomalu krást, aby bylo co jíst pro oba.  Ne vždy však svůj lup donesl až domů. Mnohdy jej uschoval v jiné chalupě, protože musel utíkat před žandáry. Když její majitel našel v kůlně nebo kurníku, ruksak s rýží, kroupami nebo cukerínem domníval se, že Ledříček mu nadělil. Snad proto vzniklo rčení, že bohatým bral a chudým dával.

Více o jeho životě je psáno v mnoha povídkách a pověstech. Další zajímavé informace jsou popsány na tabuli na naučné stezce vedoucí od Zemské brány, před skálou, kde také pobýval v dobách pro něho nejtěžších. Velmi poutavě o jeho „práci“ píše např. pan Špinler  v knize O bílé lišce.

Ferdinand  Kalous  /1870-1947/

Narodil se v Klášterci – Zbudově čp. 19.  Již v době, kdy chodil do školy, se u faráře Františka Chaloupky učil hudbě. Po škole se šel do Lanškrouna,  později do Hradce Králové, učit hudebním  nástrojařem. Po vyučení nastoupil na vojnu a  po tříleté vojenské službě se vrátil domů. S ochotníky se začal věnovat divadlu, v otcově lomě se naučil lámat a opracovávat kámen. Brzo si získal pověst odborníka pro opravy hudebních nástrojů a v tomto oboru měl stále práce dost. Lásku k hudbě si zachoval po celý život. I když měl hodně starostí při výkonu svých funkcí i péčí o početnou rodinu, s manželkou měli 14 dětí, našel si čas i na svoji velkou lásku-hudbu. Hrál s dechovkou, s tamburaši i v divadelním orchestru.  Byl předsedou hospodářsko-čtenářské besídky, členem obecního zastupitelstva, školním dohlížitelem i starostou obce.

Jako sokolové si nejvíce ceníme jeho práce pro naši organizaci. Od založení jednoty po celých 32 roků byl starostou Sokola. On to byl, kdo mezi prvními pomáhal šířit myšlenku sokolské vzájemnosti, podporoval stavbu nové sokolovny, pomáhal řešit finanční problémy při její stavbě. Svým nadšením pro dobrou věc dovedl zaujmout i další. Z výsledků jejich práce se můžeme těšit dodnes.

Do rodiny Kalousovi také patřil Vít, který i když byl zdravotně postižený, nejen pro Sokol, ale pro celou obec, udělal mnoho. Zprvu na skleněné desky, později na film, zvěčnil mnoho zajímavých událostí i pohledů do kraje na přírodu, vesnické chalupy i jejich obyvatele. Každoročně fotografoval školní dítka a dodnes to je pro mnohé jediná fotografie připomínající školní léta.  Jeho fotografie obdivujeme dodnes nejen pro jejich obsah, ale především pro jejich kvalitu.

Po mnoho roků byl promítačem v místním kině. Po válce jej v této činnosti nahradil  Miroslav  Divíšek.

Oldřich Fiedler

Patřil mezi zakládající členy našeho Sokola. Profesí byl sochař a kameník.  Ve své dílně z pískovce lámaného ve zdejších lomech /u Kalousů ve Zbudově, na Čiháku i v Rychetním  lomě/ vyráběl nejen žlaby do stájí, koryta, ozdobná futra k domovním dveřím či stájím, patníky, ale především pomníky a sochy Božích muk, které dodnes připomínají místa tragedií, nebo díkůvzdání. Jsou krásným doplňkem koloritu krajiny. Jeho díla nám ještě po mnohá léta budou připomínat mistra svého oboru a je potěšitelné, že obecní úřad každoročně finančně podporuje jejich obnovu a údržbu.

František Chaloupka   /1822-l883/

Římsko-katolický  kněz. Do Klášterce byl přidělen ze Žamberka v době, kdy zde byla zřízena lokalie /část farnosti spravovaná pomocným knězem, který tam trvale bydlí/. Ve svých vzpomínkách píše, jak těžké bylo zde vyučování dětí. Škola byla v čp. 2 /dnes Banatovi /, byla jednotřídní. Docházka velmi nepravidelná, protože děti musely pomáhat při polních pracích i ve stáji. Byl zde značně rozšířen alkoholismus. Farář Chaloupka se snažil najít cestu, jak zaujmout děti, aby alespoň ony poznaly jinou náplň života. Ze svého skromného majetku opatřil několik hudebních nástrojů a začal učit děti na ně hrát. Práce se mu začala dařit a brzo se mladých zájemců o učení na hudební nástroj hlásilo hodně.  On sám skládal světskou i chrámovou hudbu a drobné písničky. Některé z jeho skladeb se zachovaly dodnes. Byl to velký vlastenec a na faře, kde žil se svoji matkou, jej navštěvovali významné osobnosti tehdejší kultury. Alois Jirásek o něm velmi pěkně píše v povídce „ O knězi Chaloupkovi.“Jeho žáci jej měli rádi a první rok po jeho smrti mu na svátek Dušiček přišli zahrát ke hrobu. Tato ojedinělá, krásná tradice se již 126 roků v Klášterci udržuje a hudebníci na hřbitově hrají o Dušičkách nejen knězi Chaloupkovi, ale všem svým učitelům, kteří je hudbě učili.

Antonín Doleček-kronikář o něm napsal: Na basu rád hrál naší národní hymnu. Hledal útěchu v tom co Slovanům pravým a vlastním uměním jest, v hudbě a zpěvu.  Byl mu dopřán osud jež staří pokládali za nejdražší dar, zemřel smrtí náhlou a bezbolestnou, raněn mrtvicí. Odpočívá v tom místě, na které se od svého pracovního stolu rád díval. Práchniví tu srdce zlaté, jež upřímně milovalo vlast a umění, hudebník výborný a zpěvák nadšený.

Josef Doleček  1884-1948

Hospodář z čp.81. Člověk ve své době velmi vzdělaný a pokrokový. Od svého mládí byl velmi aktivním členem Sokola.  Patřil k zastáncům stavby sokolovny nové a když tato myšlenka zvítězila, svojí prací i pomocí při zajišťování stavby sokolovny si získal velkého uznání nejen mezi sokoly. Byl zvolen do stavební komise pro stavbu sokolovny.
 Aktivně se zapojil do politického života. Devět roků byl starostou obce, poslanec Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, člen syndikátu novinářů, předseda představenstva nově založeného mlékařského družstva v Klášterci, činný člen zemědělského svazu v Praze, člen školní rady v Klášterci. Zajímavá a zároveň na svoji dobu odvážná  je sbírka jeho básní „Ze skalního sešitu.“  Svými styky a politickým vlivem se zasloužil nejen o stavbu měšťanské školy, rozšíření autobusových linek do Klášterce, získání subvence na elektrifikaci obce a mnoho dalších akcí, které přispěly k tomu, že Klášterec se hospodářsky rozvíjel.  Na svých polích i ve stájích zaváděl nové, pokrokové metody hospodaření, proto  mnozí  jiní hospodáři přicházeli k panu Dolečkovi  pro radu a poučení.       

Antonín Kafka o něm napsal:

Josef Doleček napsal mnoho článků odborných, vyprávění o starých časech, vylíčil  zajímavé  postavy klášterecké, vydal sbírku básní zaměřených proti německým okupantům.

Antonín  Kavka   /1886-1978/

Rodák z Chotěšic v okrese  Nymburk.  Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové. Pro své, tehdy pokrokové názory, u představených moc oblíben nebyl, proto jej často překládali z jedné školy na druhou. Od 1.září  1909 byl ustanoven učitelem v nově zřízené  jednotřídní expozituře  školy na Jedlině. Tam se svými žáky ze své třídy vybudoval „ Dílnu lidskosti.“ Jeho úmyslem bylo vytvořit školu umělecky tvořivou, spjatou se životem. Podařilo se mu  rozvinout výtvarnou výchovu dětí ve spolupráci s rodiči.Jejich „ Jedlinské hračky“ se brzo proslavily a byl o ně velký zájem. Vyvážely se nejen do pěti států Evropy, ale i do Maroka a Ameriky. Na mezinárodní výstavě v Paříži za tyto výrobky jedlinská škola obdržela druhou cenu. Za získané peníze dětem nakupoval učebnice, školní potřeby a platil školní výlety. Pro malý počet žáků byla škola v roce 1923 zrušena. Zásluhou Ant. Kavky a jeho žáků se jedlinská škola, a tím i Klášterec nad Orlicí, proslavila nejen v Evropě, ale i zámoří.    

František Halík   /1909-1999/

Děkan kapituli sv. Ducha v Hradci Králové, biskupský notář, vikář a pro všechny místní pan farář. Své kněžské povolání vykonával 64 roků, z toho 48 roků sloužil ve farnosti klášterecké. Staral se o kostel v Klášterci,  Kunvaldě, Českých Petrovicích  a Bartošovicích. Právě těmto kostelům věnoval mnoho své práce a mnohdy i peněz a to v době, kdy této činnosti ze strany nadřízených institucí přáno nebylo. Je určitě jeho zásluhou, že všechny kostely jsou dnes zachovalé a zůstávají důstojnou dominantou vesnic, ve kterých se nacházejí. Byl nejen velmi vzdělaným a obětavým knězem, ale i velkým vlastencem. Velmi dobře znal českou literaturu, ovládal několik jazyků. Díky jeho vlasteneckému cítění a lásce k historii se pro budoucí generace zachovalo mnoho cenných dokumentů o životě lidí ve zdejším kraji. Pocházel ze selského rodu na Vysočině, pole měl rád a hospodaření rozuměl. Potěšení a odpočinkem mu bylo malé políčko u pana Hovada a několik oveček v chlévě.  Do posledních dnů svého života se zajímal o dění v obci. Každý,ať  věřící či nevěřící u něho našel pochopení a bylo-li nutné i pomoc, i když někteří toho dovedli i zneužít.

Jaroslav   Toman  /1903-1998/

Narodil se na Pustině v čp.106.  Po vyučení  ševcovskému řemeslu se vydal na zkušenou k mistrům ševcům na Moravu. Kolem roku 1920  začala celosvětová krize  a navíc Baťovi závody začaly vyrábět levné boty a mnoho ševců přišlo o práci, proto změnil profesi a nastoupil k vodárenské firmě  Pštros v Praze. Ve 30. letech ve funkci vrtmistra a převážně pracoval při zajišťování vodních zdrojů pro opevnění. V době II. světové války jej firma poslala budovat kanalizaci v Terezínském gettu. Německé vedení tábora mu pro pomocné práce přidělilo vězně. Převážně to byli velmi vzdělaní lidé, ale lopata a krompáč jim byly cizí. Pan Toman těmto vězňům jejich těžký úděl pomáhal zmírnit tím, že předával jejich blízkým depeše, nemocným donášel léky a pomohl i jídlem. Celá činnost byla velmi riziková. V táboře panoval tvrdý režim, každé porušení řádu se trestalo smrtí. K tomu, aby vše přes kontroly bezpečně přenesl, přispělo to, že byl vyučený švec. U svých bot v podpatku vyrobil skrýš a tam ukryl léky i dopisy. Mnoha vězňům pomohl přežít. Mnozí jej po válce vyhledali, aby mu poděkovali. Až z Izraele na jeho pohřeb přijela bývalá vězeňkyně  paní  Doris Grozdanovičová , aby mu naposled  u rakve  poděkovala.

Antonín Hovad -  Jíra  -1932

Chalupník z osady Amerika čp. l54 . Byl nejnadanějším z mnoho žáků faráře Františka  Chaloupky. Hudba pro něho byla celoživotní láskou. Na fotografiích jej  nejčastěji  vídáme s jeho oblíbenou basou. Sám naučil hudbě mnoho chlapců z Klášterce i okolí, kteří se později uplatnili nejen v místní kapele. Při jeho pohřbu v roce 1932 mu na poslední cestu od domu ke hrobu přišlo zahrát  23  hudebníků-jeho žáků. Patřil k těm venkovským učitelům muziky, kteří se výrazně zasloužili naplněním hesla: Co Čech, to muzikant.

Gustav Jaroš     Gamma 

Kamila Jarošová   Gammová

Rozhodnutí obecního zastupitelstva ze dne 7. listopadu 1934 byli manželé Jarošovi-Gammovi, bytem Klášterec nad Orlicí, čp. 121 zvoleni čestnými občany Klášterce nad Orlicí. Stalo se tak za zásluhy pro blaho obce. Především za založením poradny pro matky a novorozence, zubní  poradny a získání nové lampy pro ozařování horským sluncem. Zřízením těchto zdravotních zařízení se Klášterec zařadil mezi první v celém kraji.  Pan Jaroš –Gamma  byl magistrátní rada v Praze a jeho velkou zálibou bylo ovocnářství. Zahrada kolem jejich vily v Horách toho do nedávna byla dokladem.

Akad.architekt  Jan Lyer

Pocházel z rodu Lyerů  jehož příslušníci působil snad ve všech oborech lidské vzdělanosti. Učitelství, lékařství, stavitelství i architektuře. Jan Lyer  většinu svého života pracoval mimo Klášterec, přesto nám na svoje umění zachoval krásnou památku. Na jižní stěně kostela vytvořil sgrafito - sluneční hodiny.  Na jejich návrhu spolupracoval  s děkanem  Halíkem, jehož byl velkým přítelem. Již více jak padesát roků tyto přesně jdoucí hodiny obdivují všichni, kteří krajem prochází: Dva latinské nápisy doplňují jejich námět a hlásají nám že: Nezáleží jak dlouho,ale  jak dobře žijeme a druhý nápis nám připomíná že „Všechny hodiny nám jsou počítány.“ V předsíni kostela je umístěn obraz hlavy Krista, což je rovněž dílo pana Lyera. Je potěšitelné, že i pokračovatel rodu, vnuk Pavel, má zájem ,aby i  v čase budoucím na jejich rod byla v Klášterci trvalá památka. Ve své pražské projekční kanceláři dotváří projekt přestavby naší sokolovny.

Jistě by mnoho dalších klášterských občanů si zasloužilo, abychom v  tomto almanachu zaznamenali co pro vesnici i celou společnost vykonali, čím naší obec proslavili. O mnoha dalších je psáno v  článcích,  kterými  do almanachu přispěly organizace  ve kterých  působili. Přesto ještě několik jmen uvedu: 

Za obdiv jistě stojí odvaha a mistrovství klášterských formanů, kteří se svými koňmi zapřaženými do ještě kovovými  ráfy okovaných vozů – hamburáků  vozili náklad kmenů  do Doudleb. Tam se vázaly vory, ve kterých se dřevo plavilo do Hamburku. Se svými plachtou opatřenými vozy- fasuňky,  vozili zboží do Vídně/cesta tam i zpět trvala 3 týdny/, Budapešti, Terstu /odtud se vrátili za 6 týdnů/ i dalších měst Evropy. Provozováním této živnosti zaměstnali i další řemeslníky, protože koňské postroje i vozy potřebovali údržbu i opravy. Tak ševci, kováři, sedláři, krejčí, koláři a v  neposlední řadě i hostinští, měli o výdělek postaráno. Mezi ty nejznámější formany patřili: Josef Doleček –Tománek čp.66, Josef Doleček –pantáta Hájek čp.113, František Jedlička ze Zbudova čp.10, Ondřej Kodýtek  čp. 29, František Fajgl  z Končin, Jan  a František Bednářovi, Antonín  a Ferdinand Kalousovi čp. 54. Byli však další haluzácí, kteří sváželi kmeny na pily v okolí. I oni si náš obdiv a vzpomínku zaslouží.

Ředitelé, učitelé, kantoři

Všichni si občas vzpomeneme na své učitele, kteří nás do budoucího života vybavovali vědomostmi. Především jejich zásluhou je, že můžeme být hrdi na osobnosti, které naší obec, náš kraj proslavili v nejrůznějších oborech vzdělanosti. Především jejich zásluhou je, že v dobách poněmčování českého národa se hlavně na venkově udržel český jazyk, že se zachovalo tolik českých písní i úcta k národní kultuře. Především jejich zásluhou je, že v minulosti i v současné době i na malých vesnických školách mají žáci možnost zpívat v souborech, poznat základy hry na hudební nástroje, naučit se vystupovat před veřejností. Učitelé jsou ti, kteří se snaží ve třídách vytvářet kolektiv.  Takových učitelů je velká většina, svoji práci berou jako poslání i když dříve ani v současné době společnost jejich práci nedoceňuje. Bylo by těžké vyjmenovat všechny ty, kteří od založení škol se na tomto záslužném a nikdy nekončícím procesu podíleli a podílí. Poděkování a vzpomínka patří všem.   

Josef  Trejtnar  1900-1954,      Nájemce horního mlýna čp. 52 

Mlynář, kterého jsme více znali pod pojmenováním pan stárek. Patřil k lidem, kteří se nijak výrazně ve společnosti neprojevovali, mlýn a rodina byly pro něho nadevše. Byl to však člověk velice odvážný. V době druhé světové války, se pekl chléb převážně v domácnostech. K tomu však byla nutná mouka, která se v obchodě koupit nedala  a mlynář směl semlít obilí jen tomu, kdo od úřadu dostal „ Mlecí povolení.“  Získat jej nebylo snadné. Byla válka a především  musela být zásobena  fronta. Záleželo na mlynáři, zda hospodáři  semele obilí, jak se říkalo na „ černo“ a vezme  tím na sebe velké riziko za cenu,že tím mnohé rodině  pomůže na čas z nouze.  Pan  Trejtnar na sebe to riziko mnohokrát vzal. Věděl, že za takovéto porušení nařízení jsou vysoké tresty, když ne oprátka, tak určitě vězení. I on patřil k těm, kteří v dané době pro obec mnoho znamenali.

Místní kronikáři

Velikou zásluhu na tom, že se o časech minulých můžeme  dovědět zajímavé informace  mají  kronikáři, zapisovatelé do knih jednatelských ve spolcích a organizacích i autoři rodinných kronik. Nenahraditelnou škodou je skutečnost, že dvě původní kroniky obce se ztratily. Na základě zákona z roku 1920 musely být v obcích založeny Pamětní knihy – kroniky.

Tu první vedl učitel zdejší školy Antonín Lyer. Po jeho smrti, usnesením obecního zastupitelstva byl kronikářem jmenován řídící učitel František  Toman  čp.174. Kroniku psal do roku 1937. Mezi roky 1937 až 1950 byl vedením kroniky pověřen František Rous čp.173 a po něm řídící učitel ve výslužbě Antonín Kavka.Ti buď zápisy neprováděli, nebo se nezachovaly.

Od roku 1950 kroniku vedl pan Josef Doleček, čp. 75, který po dvouleté námaze, podle dostupných pramenů, vzpomínek svých i dalších pamětníků,  údálosti minulých let popsal. Kroniku pečlivě vedl do roku 1963. Dále mu jeho zdravotní stav nedovolil tuto náročnou a odpovědnou funkci zastávat.

Vedení kroniky převzal ředitel měšťanské školy pan Rudolf Stárek. Rovněž on velmi důkladně zaznamenával události naší obce až do roku 1970. Na jeho práci navázal pan František Malý. I on ve svých zápisech věrně líčí vše, co zajímavého se v našem kraji událo až do roku 1980. I jemu nemoc nedovolila v této práci pokračovat a pět roků nebyly provedeny žádné záznamy. V roce 1985 na jeho práci navázali manželé Marie a Jindřich  Kalousovi, čp. 134.  O záznamy do kroniky se starají dodnes. Současná kronika je  darem klášterského rodáka uměleckého knihaře  pana Jiřího Faltuse.  Je vyrobena z pravé vazební teletiny, zdobena pravým zlatem a jejich 500 listů je z ručního papíru. Rozměry má  43 x 33 x 7 centimetrů.

Dosud jsem psal o našich předchůdcích, ale naše uznání patří našim současníkům. Jedním z mnoha, kteří mnoho práce, starostí i svého času věnovali Sokolu a sokolovně  je:

Antonín  Jireš  /1921 /

Od narození občan Klášterce z čp.138. Po vychození školy se vyučil tesařem. Členem Sokola je od roku 1940, tedy 69 roků. Protože se dříve v létě na stavbách pracovalo mnohdy více jak 12 hodin, cvičení v Sokole se mohl věnovat jen v zimě. Tam, pod vedením náčelníka Ferdy Kalouse a se svými  vrstevníky  Mirkem Kalousem, jeho bratrem Františkem,Maxou  Hernychem,  Bohoušem Kodytkem-Hovadem, Václavem Veverkou, pekařem Frantou Andrlem, Josefem Šrolerem, Standou Štěpánem, Antonínem Dolečkem-klempířem, Josefem Dolečkem ze statku a mnoha dalšími, cvičili.  Převážně se cvičilo na nářadí a prostná. V roce 1941 byla nařízením protektorátní vlády veškerá činnost Sokola zakázána a obnovena byla až po válce.

Znovu se začalo s velkým nadšením nejen cvičit, ale bylo nutné pokračovat s údržbou a opravami sokolovny. Odpovědnost za tyto nikdy nekončící práce na sebe vzal  Antonín Jireš. Bylo nutné opravit podlahu v sále, obnovit  nátěry oken, provést dřevěné obložení sálu, upravit  promítací kabinu, přebudovat kuchyň  a mnoho dalších prací. Byly to převážně práce se dřevem a pro Tondu  Jireše, to byl jeho obor, protože celý život se dřevem pracuje. Sokol měl velkou podporu ve vedoucích dřevovýroby. Vedoucím byl František Koblížek st., později jej nahradil František Koblížek ml. Oba členové Sokola i divadelního spolku Čech. Vždy  s praví pomohli spolupracovníci Václav Janeček, Jaroslav Severýn i pan Šíma. Převážně jim patří poděkování, že nám předali sokolovnu v tak zachovalém stavu.

František Kupka  1901 – 1955  

Do  klášterecké mlékárny nastoupil  po absolvování  Hospodářské školy v Hořovicích hned po založení Mlékařského hospodářského družstva pro Dolní Klášterec a  stal se správcem mlékárny. Při zahájení provozu mlékárny činil denní příjem mléka pouhých 150 litrů. Zemědělci však velmi brzo poznali, že mléko je výhodnější prodat do mlékárny, než z něho doma vyrábět sýr či máslo a sami tyto výrobky prodávat. Množství dodávaného mléka proto rychle přibývalo. V roce 1926 správce mlékárny oznámil, že byla zavedena výroba pěti druhů sýrů. Jejich výrobě byla věnována veliká péče a na trhu se dobře prodávaly. V roce 1930 už denní výkup mléka činil 3000 litrů a každoročně se zvyšoval. Vyráběný sortiment se rozšiřoval a starostí s provozem přibývalo.

V roce 1927 František Kupka vstoupil do Sokola a hned mu byla svěřena funkce pokladníka. Bylo to v době, kdy se stavěla sokolovna. Peníze docházely, ale starosti přibývaly.

Dnes už se nedovíme  kolika lidem v době války pomohl.  Věděl ve které rodině je opravdová nouze nebo nemoc a snažil se pomoci  třeba jen tím, že poslal balíček tvarohu,nebo másla.

Po válce byl členem Revolučního národního výboru v Klášterci. Snažil se o rozvoj obce i Sokola. Přišla však léta padesátá a on se nechtěl smířit s některými praktikami režimu, proto upadl v nemilost, některých tehdy mocných a mlékárenský provoz musel opustit. Stále se nemohl vyrovnat s úmrtím svého synka a snad denně navštěvoval jeho hrob. Velmi těžko se smiřoval se svým osudem a v 55 letech odešel za svým synkem. Odešel člověk pracovitý, milé povahy, ochotný každému pomoci.

Vladimír   Badin

Profesor biologie a zeměpisu, vzorný učitel, vzorný cvičitel, nadšený sportovec, kamarád. Byl voják z povolání v hodnosti majora a do klášterteckých  kasáren byl převelen v roce 1952. Bydlel u Kalousů čp.85.  Po svém příchodu se zapojil do práce v místním Sokole. Jeho zásluhou se změnila kázeň i cvičební režim. Byly zavedeny rozcvičky, cvičila se i pořadová. Rovněž cvičení na nářadí bylo součásti dvouhodinovky, po kterou se v úterý a pátek cvičilo. Každé cvičení se zakončilo pochodovým zpěvem. Vše mělo svůj řád a pravidelnost. Této době začal nácvik spartakiádních skladeb na První celostátní spartakiádu. Cvičenci zkoušky složili všichni a do Prahy jich jelo cvičit 40. Za vzorné zvládnutí skladeb a vysokou účast na Spartakiádních vystoupeních klášterecký Sokol obdržel státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“. U všeho byl Vladimír /říkali jsme mu Mirek/ Badin. Naše jednota se dostala na přední místo v okrese i kraji.

Už uplynulo více než 40 roků od doby, kdy se z Klášterce s rodinou odstěhoval, ale my kteří jsme jej poznali a pod jeho vedením cvičili, na něho s láskou vzpomínáme.   

Josef Lux    1926-1989   

Narodil se na Lhotce v čp. 15. Po absolvování mlékařské školy a vojenské služby v okolních mlékárnách pracoval jako praktikant. V roce 1956 převzal vedení klášterecké  mlékárny. Brzo po svém nástupu rozšířil výrobu sýrů o sýry ementálské. Zprvu se jich vyrábělo 6-8 denně, od roku 1967 byla výroba zvýšena na 12 kusů. Výroba byla náročná na kvalitu práce i na technologické vybavení sýrárny i zracích sklepů vždyť  jeden ementálský sýr vážil 65-70 kg. Kvalita sýrů v Klášterci vyrobených byly výborná a zdejší mlékárna pod vedením Josefa Luxe dobře navázala na úspěchy dosažené Františkem Kupkou. 

Alois Kopecký 

Mistr řemesla kuchařského. Po nástupu do penze se vrátil  do Klášterce a bydlel v čp.90. Svým kuchařským uměním šířil slávu české kuchyně v několika státech Evropy. Od Belgického krále obdržel druhé nejvyšší státní vyznamenání. Rovněž prezident Masaryk mu udělil státní vyznamenání za jeho práci. Byl to člověk velmi skromný a inteligentní. Jen málo místních obyvatel o jeho úspěších vědělo.

Žili však mezi námi i takoví, kteří svojí činností, nebo svým vlivem jiným život znepříjemnili nebo přímo pokazili. Možná si to ani neuvědomovali, možná od svých chlebodárců čekali větší krajíc. O těch psát nebudu. Bude lépe, když upadnou v zapomnění. Vždyť  ti,  kterým  bylo ublíženo jim už odpustili, nebo už nežijí. Proto se snažme o to i my. 

Zpracoval: Jindřich Kalous – místní kronikář

 

14. 12. Lýdie

Zítra: Radana

Místní akční skupina Orlicko


http://www.mas.orlicko.cz

Počasí

Čtvrtek Jasno 4/0 °C
Pátek Polojasno až oblačno se sněhovými přeháňkami 3/-2 °C
Sobota Oblačno 2/-2 °C
Neděle Oblačno 0/-3 °C

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31